Neutrácíte příliš mnoho? Část I.

A protože by tento blog měl být mým obrazem, rád bych Vám ukázal, že mám více zájmů a dokáži se věnovat někdy i hlubší problematice než je psaní povídek. Možná právě toto mě donutilo napsat první článek mimo deník moderního muže.

Nalejeme si čistého vína. Mezi nejlukrativnější způsoby obživy většiny firem, živnostníků nebo prostě jen obyčejných šmejdů se stává pasení na slabých místech lidské povahy. Dá se na tom stavět celé podnikání, koneckonců ono know-how většiny firem je na tom založeno. Dříve jsme si kupovali odpustky, abychom se vykoupili z vlastních hříchů. Manipulativní církev tehdy dokázala zviklat celý dav, zatímco se utápěla v bohatství. No a dnes? Doba se mění, způsoby taky, princip ale zůstává pořád stejný.

 Samozřejmě, že hlavní slovo má spotřebitel, který sám rozhodne, za co zaplatí. Každý máme přeci možnost volby ne? Jenže – napadlo Vás někdy, že lidem, kteří Vám daný produkt či službu prodávají potřebují pouze prodat? Asi ano. A napadlo Vás někdy, že lidé, kteří pracují se zákazníky mají za sebou několik velmi intenzivních školení v oblasti psychologie? Nehledě na to, že takový obchodník potkává denně i několik desítek zákazníků. Předem ví, jak budete reagovat. Předem ví, jak bude argumentovat tak, aby Vás dostal tam, kam chce on. On tu není pro Vás. On je tu, aby prodal. V případě, že přistoupíte k jakémukoli osobnímu kontaktu, je 99% pravděpodobnost, že obchod proběhne. Prodejce má předem vyhráno.

 Připadá Vám to snad přehnané? Ale ne. Za celý svůj profesní život jsem absolvoval hned několik takovýchto školení, jen pro představu: V případě, že délka školení byla pět dnů, půl dne bylo věnováno provozním záležitostem, půl dne studiu produktů společnosti a celé čtyři dny byly věnovány manipulaci se zákazníkem a prodeji produktů. 
 Harmonogram prodeje je všude obdobný: 

1) Zjištění potřeb zákazníka (Používáte…? , Jak by se Vám líbilo…?)
 2) Rozeznání námitek zákazníka (Proč…? , Domníváte se tedy, že…?)
 3) Vyjádření pochopení (Chápu Vás… , Také jsem… , Ano, kdyby…)
 4) Návrh řešení problému zákazníka (Já bych věděl… , Co kdyby…?)
 5) Budování důvěry – Aktivní konverzace (Řekněte mi… , Jak jste tedy…? Kde…?)
 6) Prezentace produktu (Když v této fázi zákazník promluví, prodejce ho ihned uzemní)
 7) Prodej, Podpis (Pokud nemá zákazník zájem, následuje návrat k bodu č.5)

 Z daného harmonogramu prodejního rozhovoru nám jasně vyplývá, jak moc dokáže být prodejce přesvědčivý. Když k tomu dodám fakt, že tyto body jsou na školení rozebírány čtyři dny v kuse, následně dodám alespoň rok zkušeností z oboru, Je tedy přirozené, že si obdobné prodejce tolik lidí zve domů, chodí na jejich přednášky nebo k nim nakupovat. Považují to za běžné. Stále v tom nevidíte hlubší smysl? Vždyť to přeci všichni moc dobře známe. 

U nízkopříjmové skupiny na hranici chudoby je často využíváno absence sebeovládání a neschopnosti odložit potřebu, impulzivních nákupů a sklonu k závislostem.

 U nízkopříjmové skupině lidí, která se bohužel pořád více přibližuje třídě střední je to v celku jasné: Cigarety, alkohol, noviny, občanská sdružení, odbory, půjčky do domu, kreditní karty, předražené obchody místních živnostníků, ...

 U střední třídy je to patrně jednodušší – většina se chytá do stejných pastí jako vrstva nízkopříjmová, u chytřejších jedinců pak stačí vyvolat dojem brzkého bohatství, místo něhož jsem ve finále pořizovány pouze jeho vnější znaky. 

U vyšší střední třídy se nám dostávají do hry luxusní značky, které oněm nebožákům navodí pocit absolutního bohatství. Vzhledem k závisti nižších tříd je to tedy vcelku pochopitelné.

U vysokopříjmových skupin se pohybujeme na jiném levelu. Pokud bohatí lidé zrovna neutrácejí za drahé a zbytečné věci nebo zrovna nepřemýšlejí jak nižší vrstvy oškubou, věnují se pořádání dobročinných akcí a přispívají na charitu pro své zviditelnění nebo prostě jen proto, že jim došlo, kolik chudáku z nižších skupin oškubali. 

Svým způsobem se tady nabízí otázka: Nebyly by pro ně přece jen lepší (a možná i levnější) ony zmíněné odpustky? Je jedno do které třídy patříte. Ale neutrácíte příliš zbytečně? Pokud jste stále skálopevně přesvědčeni, že ne, pak si určitě přečtěte pokračování tohoto článku, kde se pokusím tvrdit opak.

4.Týden

Kouřím vanilkový doutník a dívám se na velkolepý západ slunce. Bosé nohy mám zabořené hluboko do písku pláže, kde mi je omývají vlny moře. Kéž by tento den nikdy neskončil. Najednou zaslechnu houkající sirénu. Tento zvuk je stále více hlasitější. Čím více ho slyším, tím méně se dokážu soustředit. Když je zvuk opravdu nesnesitelný, upadám k zemi a zhluboka se nadechuji. Na zlomek vteřiny padám do tmy. Potřebuji se nadechnout. Spolu s nádechem otevírám oči. Ležím v posteli. Myšlenka na pláž se rychle vytrácí. Zvuk sirény vysvětluje budík, který mi dává najevo, že začíná další dlouhý týden. Toto je realita.

Po absolvování mého každodenního rituálu v koupelně utíkám na šalinu. Ta je plná zdejších domorodců jako každý den. Někteří s nich zapáchají, jiní na mě upřeně hledí, zatímco ostatní mají v uších sluchátka. Všichni dohromady se tváří jako bych tu snad překážel i přesto, že stojím na kraji jak ten ocas. Není tu ani jedno volné místo, plechová potvora praská ve švech. Když dojedu na onu zastávku, snažím se civilizovaným způsobem dostat ven. Marně, civilizovaně to zde nejde. Pokud místní uspěchané debily při vystupování nefackuji, nemám šanci se dostat ven. A proč to řeším tímto způsobem? Oproti pepřovému spreji a paralizéru, které jsem používal krátce po nastěhování, považuji fackovaní za poněkud humálnější metodu. Tak jako tak, vždycky se nakonec probiju bez větších šrámů ven. Díky mému rychlému pohledu na hodinky mohu konstatovat, že jdu pozdě.

Vstup do osmého patra je na bezpečnostní karty. Nováčci je zde bohužel nemají. Místnost, v níž se koná vstupní školení je v osmém patře. Možná právě proto si nechávám na recepci zavolat slečnu Vrtalovou. Paní z recepce zvedá telefon: „Je Tady pan Dubeš. Dobře, děkuji.“ Tvářila se překvapeně. No super! Ta musí být celá bez sebe. A tak jsem se spolu se slečnou Vrtalovou zase ocitnul v místním výtahu. „Omlouvám se, že jdu pozdě.“„ No to byste měl!“ Odpověděla mi při konverzaci, během které jsem se jí snažil přesvědčit o tom, že se jí dívám pouze od očí, nikoliv do výstřihu. Dále jsme oba zarytě mlčeli až do chvíle, kdy jsme docházeli ke školící místnosti: „Za polehčující okolnost se však považuje to, že jdete teprve druhý ze dvanácti. No nic začneme!“ Usadil jsem se vedle prvního účastníka, který došel včas. Byla ním Vilma. Během prvních dnů školení jsme neměli moc příležitostí si popovídat, ovšem vzhledem k tomu, že jsme posledních několik hodin této trapárny strávili spolu, stihli jsme to napravit.

Vilma je úžasný člověk. Je to zralá žena, která není, stejně jako všechny ostatní v jejím věku, sešlá životem, ale právě naopak. Je plná elánu a naprosto suverénní. Je na ní zkrátka vidět, že se nikde neztratí. Tenhle Don Juan v ženském těle je plný nezkrotné energie, která na vás ihned přeskočí. Vždycky budu obdivovat její flegmatismus.

„Vážení a milí, vzhledem k tomu, že zbytek z Vás nedorazil, ráda bych Vám pogratulovala k úspěšnému absolvování vstupního školení. Dojedeme spolu posledních pár hodin, díky kterým si osvojíte zbytek našich postupů. Během oběda Vám seženu asistentky, aby Vám byli k ruce na Vašich pracovištích pro rychlejší aklimatizaci. A v neposlední řadě – ten zbytek z Vás, co se neuráčil dorazit ani s hodinovým zpožděním, bude bezpodmínečně vyloučen.“ Když už jsme si začali uvědomovat onu známou pravdu, že každý zaměstnanec je jako Robinson, protože taky čeká až přijde pátek, slečna Vrtalová konečně prohlásila: „Takže gratuluji, jste jediní dva absolventi. Přeji mnoho úspěchů. Nastupujete příští týden, informace Vám pošlu do mailu.“

A tak se den se dnem sešel, byl tu zase onen vysněný pátek. Tak zasloužený to den. Hodiny ukazovaly pět minut po osmé hodině večerní, takže byl už nejvyšší čas, abychom se všichni obyvatelé domu sešli v kuchyni přesně tak, jak bylo domluveno. Počkat. Já Vám to neřekl? Není to tak dlouho co jsem si hledal práci. Jak jsem se již zmínil, byla to doba mého nedostatku socializace, tak jsem úzkostlivě klepal na dveře každého z mých spolubydlících, dostatečně dlouho na to, aby mi každý z nich nabídl balíček kapesníků, aby zastavil příval mých slz. A bylo to efektivní. Úspěšně jsem si vysomroval pozvání na nadcházející společenskou akci. Vzhledem k mému předstíranému citovému rozpoložení, mi byl plán akce vysvětlen poněkud citlivější formou slovy: „Ser na to, ožerem se jak prasata!“ A protože mi tedy byl celý plán jasný, čekal jsem dole v kuchyni.

Jako první přišel Lubor. A přišel přesně takový, jakého ho znám. Ve starých ošuntělých kalhotech a důchodcovském svetru, jak již bylo zvykem. Do teď jsem myslel, že jdem někam na pořádnou akci, nikoli do největšího pajzlu. Hned jakmile jsem Lubora spatřil, tak mi již bylo jasné, že jdeme do typické butiky. Než jsme se stihli v rychlosti pozdravit, již se hrnula ze schodů Petra. Ta malá drobná šmudla, která na mě působila jako šedá myš, cupitala dolů na podpatcích. Scházejíce po schodech hodila rozpuštěnými hustými vlasy a pozdravila mě. Místo brýlí měla čočky, tak jsem si všiml jejich nádherných velkých modrých očí a dlouhých řas. „Vau! Tady to někomu sluší víc než obvykle.“ Vypadlo ze mě v rychlosti. 

Než jsem si vrátil spadnutou bradu zpátky ke zbytku hlavy, vložil se do konverzace Lubor: „No jo, my, kteří si ten svůj ksicht můžem akorát tak vyfrézovat, s tím zmůžeme tak leda hovno.“ Než jsem si vůbec ze samého údivu stihl uvědomit výraz těchto slov, slyšeli jsme dupat po schodech další postavu. „Zdár!“ Objevil se Vojtěch. V tu chvíli jsem poznal něco, čemu nemůžu nikdy konkurovat. Svalnatý mladý kluk, stylově nagelovaný, v drahých hadrech. Ke všemu to on byl syn majitele, takže jsem mohl možná tak šoupat nohama. Po výměně několika zdvořilostních frází jsme se konečně mohli vydat vstříc velkoměstu. Cesta probíhala poměrně hladce. Hned autobuse přišlo na řeč o práci, kdy jsme se dozvěděl, že se Petra zabývá docela obdobným oborem a navíc také přímému prodeji, ikdyž po telefonu. Hned jsme si našli společné téma a já pochopil, že bych si s ní mohl rozumět. Všichni jsme dorazili na místo. Hospoda U Kobry se ukázala jako velice lukrativní podnik s vysokou návštěvností. Sice to bylo pořád klasická nalévárna, ne ale pajzl. 

Protože pivo teklo proudem, tak jsem lépe poznal i další spolubydlící, jejíchž trapné osudy snad ani nestojí za řeč. Jinými slovy jsem opět pochopil, že ani já nejsem ještě v takových sračkých, abych se z nich nemohl vyhrabat. Když už jsme za sebou všichni měli dobrých šest kousků, bylo davem rozhodnuto, že se půjdeme dorazit. Div mě nemuseli nést na zádech jsem přece jen vlastními silami doplazil do onoho podniku. Hned jakmile jsem začal vítězně jásat nad zdoláním už tak náročné cesty, bylo mi nepřímo řečeno, že v klubu U Dvou Císařů je plno, takže se budeme muset přemístit jinam. Tak jsme se vydali o kousek dál. V klubu Mordor bylo taktéž plno. Ne však tolik, abychom se mezi spocený a smradlavý dav nevešli i my. Bylo to skvělé zakončení večera. 

S Petrou jsem se sblížil...řekněme trochu více. Znáte to. Tančíme spolu. Bavíme se. Její kouzelný úsměv a lesklé oči s dlouhými řasami mi prozářili celou noc. Jdu na bar pro dalšího panáka. Zjišťuju, že mi začíná vypovídat službu můj už tak dost zkurvený zrak. Již mám problém rozpoznat rozmazané obličeje okolních domorodců. Strašně se mi motá hlava. Takhle dlouho na nohách navydržím.Všude blikají světla jako na diskotéce. Všude hraje hrozně hlasitá hudba jako na diskotéce. Uvědomuju si, že já ale jsem na diskotéce! Zavřu oči s pocitem, že mi hlava už snad brzo praskne. Spolu s hlubokým nádechem je zase pomalu je otevírám. Ležím v posteli. Slyším ticho, božský klid. Jak jsem se dostal domů mi není jasné. Jediné, co mi jasné je, že strávím celý víkend s pořádnou kocovinou.

3.Týden

Zase jsem se cítil úspěšný. Byl jsem přijat nejenom do firmy, která se zabývala mým oblíbeným oborem, ve němž mám zkušenosti, ale především do společnosti, kde jsou zaměstnanci takřka na prvním místě. Alespoň to tak na mě působilo. Já se pak mohl těšit účasti na vstupním školení společnosti. Přesně dle posledního telefonátu: Mladá slečna se mě příjemným hlasem zeptala, zda mám mailovou adresu, na kterou by mi mohla zaslat pozvánku na vstupní školení. Pozvánku jsem v mailu sice ještě nikdy neviděl, ale protože jsem lišák mazaný, hned jsem pochopil, že se jedná pouze o další zkoušku ze strany mého budoucího zaměstnavatele, tak jsem jí tu adresu nadiktoval.Naplněn radostí ze správné odpovědi jsem si onu pozvánku ihned přečetl. 

Byly v ní jasně dané instrukce, kdyby přece jen náhodou někdo nevěděl co a jak. Nikde však nebylo napsáno, co mě doopravdy čeká. On vám totiž pojem vstupní školení sám o sobě nic neprozradí. Ono určitě taky jinak vypadá vstupní školení pro nástrojaře, kancelářské krysy nebo pornoherce. A protože jsem se chtěl, vzhledem ke své postavě, tomu poslednímu vyhnout, musel jsem školení absolvovat právě tu. Nějak jsem prostě cítil, že je to pro mě ta nejlepší možná věc. A tak jsem se nechal překvapit. Vytáhnul jsem ze svého šatníku zase ono ošuntělé oblečení (nejspíše proto, že jsem na lepší neměl, ale přiznejte to někomu) a vydal se na již zmíněné vstupní školení. Cítíc se nadějeplně jsem se jako jeden z prvních ohlásil na recepci, kde mi bylo řečeno, abych chvíli sečkal v místní kavárně. Přesně v té, kde probíhal můj přijímací pohovor.

 A protože nejsem zrovna dochvilný, došel jsem tak akorát na čas, což mě vedlo k myšlence, že si kávu nedám. Jak jsem zjistil, nejspíše budu i nerozhodný, protože tato myšlenka zmizela někdy po dvacáté minutě zírání do stolu. Ostatní nováčci vypadali řekněme značně vyjeveně, ale mě to bylo fuk. Mě a mou ranní kávu nerozdělí ani jejich tupé pohledy. Když jsme už všichni zde přítomní mysleli, že tu snad spolu zestárnem, z čista jasna se objevila nadmíru obdařená slečna. Ne obdařená jako obdařená - no prostě měla trochu obdivuhodný dekolt. Nováčci, za mnou! svolala. Hned na to hodila svými lesklými dlouhými vlasy, na dvoucentimetrovém podpatku se otočila a vydala se svérázným krokem kupředu. Krokem, při kterém se okamžitě stal středem pozornosti její dokonalý zadek, který jakoby říkal: vem si mě, tvé dlaně na mě perfektně padnou! Utřel jsem si sliny a spolu se zbytkem udiveného davu jsem tuto slečnu následoval.

 A řeknu vám, že velice rád. Ještě aby ne, jen málokterému mladému muži by se příčil tento pohled. Říká se, že rozum zůstává stát častěji než penis, obávám se, že u mě to ale moc neplatilo. Myslet nějak nešlo vůbec. Snažil jsem vypustit z hlavy všechny hříšné myšlenky, zatímco jsme se hrnuli výtahem do osmého patra. Vstoupili jsem do prostor kanceláří. Zde si odložte. A bylo to tu zas. Jak se má člověk koncentrovat na něco jiného? Obdobně probíhaly všechny dny školení. A ano, byly pro mě utrpením. Celých osm hodin jsem každý den musel zírat na tuto slečnu a u toho vypadat soustředěně k danému tématu. Na všechny otázky jsem odpovídal ano. Možná právě proto, abych slečně udělal radost. Abych v ní vyvolal dojem, že výměna názorů funguje, že přijdu se svým, ale odejdu s tím jejím. Inu, abych obsah a průběh onoho školení zestručnil, dalo by se shrnout do několika málo poznatků.
 A sice:  
 -Slečny Vrtalové je pro školení škoda, já bych pro ni našel určitě lepší využití   
 -Školení je vždycky banda blábolů  
 -Školení nepotřebuju, protože v této oblasti mě už nikdy nemůže nic překvapit 
 - Svůj čas bych mohl zužitkovat určitě efektivněji, ale když je to už placené…

2. Týden

V aktuální situaci však bylo jisté, že je pro mě hledání práce hlavní priorita. A protože mám rád adrenalin, začal jsem sice s hledáním práce ihned po zabydlení, avšak již necelých 14dní před placením dalšího nájmu. Bylo jisté, že první výplata mi již do nájmu vyplacena nebude, natož abych začal platit svoje duhy. Měl jsem ovšem v kapse pár drobných, jejichž počet šel kdykoliv navýšit hraním na kytaru u zdejšího hlavního nádraží. Protože jsem však moderní člověk, rozhodl jsem se násobit svůj skromný majetek poněkud modernějším a civilizovanějším způsobem. Vzhledem k tomu, že jsem vlastníkem jednoho z moderních přenosných počítačů, jenž se nazývá notebookem, usadil jsem se k němu.

 Dle aktuálních nabídek jsem mohl tančit u tyče, být finančním analytikem nebo se ucházet o takovou pozici jako je vedoucí pracovník úklidu. Budoucí zaměstnavatel nabízí kompletní zaškolení, týden dovolené navíc a stravenky. No neber to! Člověk by neřekl, jak se má obyčejná uklízečka dobře. Překvapením pro mě bylo i to, jak na máchání hadry potřebuji dvoudenní školení. Tohle bych nezvládl, proto tuhle pozici rovnou přeskočím. Samozřejmě, že portál práce je napěchovaný lukrativními nabídkami, já se však musel trošku uskromnit. Možná právě proto jsem odepsal úplně na všechny. Personalisti mají beztak hovno co na práci. 

Den ze dnem se sešel a já, jakožto zkušený mladý muž jsem měl tolik nabídek pracovního pohovoru, že jsem je nestačil začlenit do svého náročného denního programu, který obsahoval spánek, mizerný oběd a nicnedělání. Ve většině případů jsem však musel nabídku se ctí odmítnout, abych vypadal, že takových nabídek, jako je právě ta jejich, mám plný kalendář. Čas, který jsem tímto získal, jsem pak zužitkoval k nicnedělání a obtěžování mých sousedů pro nedostatek socializace. Nastalo však ráno, kdy jsem se měl vydat na první pohovor. Budík na mém telefonu mě budil tak usilovně, jako by mi snad doopravdy chtěl sdělit, že je už čas vstávání. Po asi dvaceti minutové výměně názorů jsem si řekl, že přece jen bych měl jako ten moudřejší ustoupit a jít se nachystat. Jdu do koupelny. Do cesty se mi postavily dveře od pokoje. Nenávidím ty rána. Alespoň, že koupelna zůstala na svém místě. Ta utíká jen, když se vracím z pátečního flámu. Dívám se do zrcadla. Tak jestli z tohohle zjevu ještě dnes vytvořím něco civilizovaného, tak se mohu rovnou řadit mezi takové uznávané umělce jako je Leonardo Da Vinci. Vyčistím si zuby. Po rozlepení očních víček ve sprše se mohu oholit, aniž bych si uřízl hlavu. Rychle zakrývám kouty na hlavě, jdu vybrat ze svého šatníku adekvátní oděv. Oblékám si vytahané džíny a triko, které všem ostatním bude říkat, že již není tak modré jak by asi mělo být, protože nepoužívám vůlajt. Hodím na sebe v rychlosti bundu a skočím do rozpadajících se adidasek, mám totiž skluz. V rychlosti vyběhnu ten kopec, na jehož vršku se nachází zastávka. Čekám u nástupiště. Stojím opodál. Občas popojdu, aby si mne někdo nespletl s odpadkovým košem. Sedat na lavečku si nehodlám. Mohl bych v kolemjdoucích vyvolat pocit, že jsem se dal na kariéru houmlesáka. Na co všichni tak divně hledíte? Po absolvování tohohle pohovoru budu mít na výplatní pásce tolik, že si vás koupím všechny!

 Pokrytecké pohledy spolucestujících jim po celou dobu jízdy šalinou opětuji. Já vystoupím až na zastávce hlavní nádraží. Hned, jak se za pomocí paralizéru a pepřového spreje dostanu daleko od plných davů tvořených zdejšími domorodci, docházím ke zjištění, že kanceláře mého budoucího zaměstnavatele se nachází kousek, asi pět set metrů ode mě. Pracovní pohovor byl domluven na půl desátou. Čas na mém telefonu mi ukazuje za pět půl. V rychlosti hledám, do kterých dveří vejít. Po krátkém zaklepání mi otevírá svůdná asistentka, která svoji pozici dozajista získala na základě jejich bohatých zkušeností, nikoliv za pomoci dlouhých nohou a objemného výstřihu.

 Požádala mne o chvilku strpení. Po této krátké chvilce, která trvala něco přes půl hodiny, konečně vcházím do dveří. Jsem požádán o vyplnění dotazníku. Ač nerad, tak ho přece jen vyplním. Kdyby si tady možná někdo přečetl můj životopis, tak by zjistil, že všechno to, co tu mám vyplnit, v něm už dávno je. Po dalších deseti minutách se konečně otevírají dveře. Přichází ke mně žena venušovitých tvarů. Představuje se mi jako jednatelka společnosti, tónem jako bych se snad vedle ní měl cítit méněcenně. Někdo by jí měl nejspíše vysvětlit, že má jenom jednu prdel stejně jako všichni ostatní, což nemění ani post, který ve své firmě zastává. Když jsem seděl v onom horkém křesle už asi půl hodiny, tak jsem pochopil, že ji vůbec nezajímám já. Tato feministka nutkavě touží po tom, aby jí někdo poslouchal, protože doma to už nikdo trpět nehodlá, a tak to musím snášet já. Když jsem se jí snažil slušně vysvětlit, že tu nejsem od toho, abych jí analyzoval její problémy, zkusila se vrátit k její nabízené pracovní pozici. Zeptala se mne, jak bych se zhodnotil, co se týče komunikace, organizačních schopností a kariérního růstu. Během mého výkladu popsala celý papír A4 snůžkou svých nesmyslných poznámek. Nakonec mi sdělila, že si to ještě celý musí rozmyslet, že na tuto pozici stojí frontu stovky uchazečů, díky tomu jak je tato práce lukrativní. Slušně jsem jí poděkoval, ale s nosem nahoru jsem odešel.

 Jaké bylo mé překvapení, když mi ona svůdná asistentka gratulovala do telefonu k úspěšnému absolvování prvního kola přijímacího řízení a hned mě pozvala do kola druhého. Do onoho druhého kola výběrového řízení jsem se měl dostavit ve společenském oděvu, protože se stanu účastníkem obchodního jednání. Pomyslel jsem si, že mám této komedie a jí podobných plné zuby. Mé hledání se začalo od této chvíle ubírat jiným směrem. V následujících několika dnech jsem se začal cítit beznadějně. V poslední chvíli, když už jsem myslel na to nejhorší, přiložil konečně ruce k dílu můj anděl strážný, který se, ostatně jako vždy, do této chvíle bavil na můj účet. Zavolala mi personalistka, aby mi oznámila, že mám ve svém oboru výborné reference, nicméně je nutno absolvovat výběrové řízení. Domluvený pohovor se pak ubíral úplně jiným směrem než všechny ty předchozí. Můj budoucí nadřízený mě pozval na kávu do zdejší kavárny, kde mi představil sebe, společnost, v níž účinkuje, seznámil mě z jejich postupy a požadavky. Já mu naopak řekl něco o sobě. Manažer mi nakonec poděkoval za můj čas. Oba jsme se dali zase svou cestou. Druhý den mi zazvonil telefon. A mě bylo opět jasné, který směrem se bude můj život ubírat dál…